Věk
19
Datum narození
8.8 -Lev
Rasa
Polobůh
Božský rodič
Zeus
Motto
I síla, se někdy musí sklonit před moudrostí.....
Vzhled
Ihned jak na mě pohlédnete, nejspíše vás zaujmou mé hluboké oči, tmavě zlaté barvy, možná jsou skoro až zelenožluté. Hluboké, jako by jste hleděli do vesmíru. Mnozí lidé se v nich strácí. Krom očí mám krátké zlatavé vlasy, většinou rozcuchané. Pohledy vypovídají o statečnosti a odvaze. Skoro vždy jsou velice hrdé. Za ty léta jsem na sobě hodně pracoval a kromě chytrosti získal i sílu, avšak se to neprojevuje viditelnými svaly. Nemám ani namakané tělo, jsem avšak i přes to hodně silný. Rád se oblékám důstojně a společensky, uvítám avšak i svůj elitní oblek, který vypadá takto: Černý oblek jaký mají bodyguardi a na opasku jsou 2 speciální pouzdra na zbraně, také černé brýle. Docela se to liší od obleku obyčerných mírotvorců. Navíc, elitní jednotka má také svoji poznávací značku, tedy spíše značku, kterou dostane každý člen elity, je to ovál, ve kterém je blesk, jenž značí sílu a odvahu. Ze zbraní nosím nejraději dvě pistole po bocích v pouzdrech na opasku, a pušku na rámni, avšak mojí nejsilnější stránkou je lukostřelba, jelikož než civilizace dostatečně vyspěla, žil jsem v lese sám, samozřejmě kromě zvířat, a živil se sám.
Mám speciálně vyrobený luk, jenž jsem dostal jako odměnu za dobrý skutek. Je to malí "klacíček, nebo-li kolík", který má aktivační tlačítko. Pokud se aktivuje....(je velice automatizovaný....vyráběl ho nejšikovnější polobůh Héfaista).....pokud se "kolík" aktivuje, vyjedou z něj ramena luku a tětiva, která je automaticky spojí, Není s tím žádná práce. Následně z jednoho ramene vyletí šíp, a těsně nad tělem se rozevře a na tělo dopadne popruh toulce i se šípy. Opravdu velice jedinečná a automatizovaná zbraň. Jsem s ní nad míru spokoje. Velice doufám, že toho šikulu ještě někdy potkám. Také je na jednom jeho rámi monogram "MŠ" Nejspíše to bude jeho jméno a přijimení. Docela pozdě mi dochází, že jsem se ho měl zeptat, navíc, když stejně asi už nežije.
Pokud se bavíme o civilním oblečení, je to většinou volné dlouhé triko a pohodlné džínsy. Nikdy mě neuvidíte ověšeného doplňky! Nesnáším je...je to pro mě jen zbytečná přítěž.
Povaha
Pokud mne opravdu chcete poznat, to jaký doopravdy jsem se dozvíte, teprve až se stanete mým přítelem..a pár vldných slov mou náklonost nepotvrzuje. Rozený flirtovač..... miluju flirt, avšak to většinou skončí až v posteli, a je pro mě opravdu těžké se potom zbavit náklonosti té dámy. Co dál říci? Jsem nadprůměrně inteligentní, avšak jen díky tomu, že žiji dlouho a naučil jsem se jak život chodí. Někdy dokáži i předpovědět co se stane, ale jen proto, že si to logicky vyvodím. Můj mozek je jako obrovský velice výkonný PC s neomezenou kapacitou. Mám v hlavě uložené všechno. Doslova, kdyby jste si našli hodně času, klidně bych vám mohl vyprávět každý den z mého života. Jenže intelience není vše. Podle mě bych se dal přiřadit k empatikům. Nesnáším, když cítím cizí pocity. Dokáži je prostě vycítit s velikou přesností.Dobře, možná že jsem trochu egoista, ale né zas tak moc. Prostě se rád předvádím a mluvím o sobě. V boji se dívám několik kroků dopředu a díky tomu, se mi povede určit co udělá protivník. V boji jsem také hbitý, rychlý a mrštný. Můj šarm, tedy kouzlo, spočívá v mých proměnlivých náladách. Jednou rád flirtuji a podruhé zase zrazuji své nejbližíší, jen abych si zachránil zadek. Prostě se snažím přežít o nic víc nejde.....Pro svoje přítele a blízké bych udělal cokoli, klidně bych za ně i položil život. V některých situacích dokážu být dost drzý.
Schopnosti
Krom toho, že umím využít vodu ve svůj prospěch (léčení, a pro boj), zvládám i řeč s mořskými tvory a konmi na zemi, jelikož ty stvořil poseidon.
Má výzbroj, většinou vypadá takto:
1) Můj speciální luk vyrobený ve stylu robota
Deaktivovaný
Aktivovaný
Šípy používám z dřeva dubu a černým havranám peřím.
2) Dýka u lýtka v botě
Je ostrá, a taky je to můj nejlepší přítel na cesty. Nidky mne nezradí a vžy ví co po ní chci.....Přeci ji držím v rukou, ne?
Příběhy z jeho bloku
Zrození vraha
Narodil jsem se v jedné z mnoha válek mezi Athénou a Poseidonem, jenž trvala desetiletí. Mé rodné město jsou tedy Athény. Dá se říci, že mi šlo o život, když se o mě Poseidon dozvěděl. Nemyslím si, že ty potvory mi šly po krku jen tak. Nejhorší byl ten den, kdy jsem si uvědomil, jak je duležité mít stále po ruce zbraň. Bylo mi tehdy 6 let, ani jsem netušil co mi orákulum tají, co mi ještě nepředpovědělo.
Ten den jsem jako jaždý jiný šel se svojí nevlatní matkou na kařdodení procházku parkem. Měla moc ráda přírodu, vlastně někdy npřemýšlím, jestli to nebyla Dryádam protože dokázala zmizet ve stromě. Tehdy jsem ještě myslel že jsem jen obyčejné děcko, netušící malý kluk. Při procházce parkem jsem mámě utekl a běžel rovnou směrem do lesa.
Všude kolem temnota a houkání sov, vytí vlků. Kolem pkroucené staré stromy s popraskanou kůrou. Děsivé? Ani za nic. Nebál jsem se, právěže naopak..miloval jsem to tam. Každá den jsem tam utekl, avšak tentokrát jsem se měl nejspíše držet dál. Jako vždy...máma pro mě doběhne do lesa a namíříme zpět na cestu, prozatím normální, tedy až na to...vrčení? Ohlédnu se kolem sebe. Něco tu není v pořádku. srdce se mi divoce rozbuší. Najednou po mě skočí něco, co jsem spatřil poprvé. Veliký lec s rudými křídly, tlamouo od krve a ocasem ve stylu škorpióna. Hodně zvláštní stvoření. Ucítím pád k zemi a až poté si uvědomím co se stalo. "Ma- mami?" Nejistě vykoktám a sleduji celou situaci s přivřenýma očima. Jed, který mi měl proudit v žilách...proudí v žilách matce. Bylo mi do breku. Opravdu. Chtělo se mi utéci, přivolat pomoc. Jenže NE! Můj ješitný mozeček mi to nechce dovolit. Inu, vyskočím na nohy, naštěstí jsem měl u sebe meč od otce. Jak já toho chlapíka za tohle miluji.
Po letmém přelétnutí pohledem po tom zvířeti. Poté co si ho změřím. Tasím meč. Tehdy jsem ještě netušil co je to jílec, nebo čepel. Mě stačil pouze název....meč...dosti ušlechtilé. Ta potvora se na mě otočí. Její tesáky, jenž na mě cení mají rusý nádech. Ta BESTIE se jimi zanořila do hrdla mé matky. Za to ta bestie skoná, bude v bolestec skučet...Pomyslím si a rychle bez jakéhokoli váhání. I přesto že netuším do čeho jdu, si nakročím a seknu po té jeho vychloubačné tlamě. Povedlo se, první úspěch. Zvíře má přes oko jizvu. Docela se mi pohled na jeho krev zalíbila. Chci další! Další jeho krev! Probleskne mi hlavou. Než si stačím něco uvědomit zvíře po mě sekne škorpioním ocase, v tu stejnou chvíli co jí seknu mečem. Zvíře bolestně zaskučí. Jedový váček, který zabil mámu dopadne na zem. Teče z něj zelená tekutina. Ošklivý pohled, ale mě hřál u sdrce. To zbíže se ještě víc naštvalo. Rovnou po mě skočí, tušil jsem to, jen co zpozoruji jeho pohyb, a nápřeh ke skoku i přesto, že to bylo rychlé a mrštné, pozvednu svůj meč, následně zavču oči a omdlím. Vím jen, že je po něm. Cítím krev, jenž se z jeho těla line po mém těle. Výhra....Vražda...Smrt...tři slova, která mám na paměti a která mi onu první velikou bitvu připomínají.....
Zabil jsi ji!
Z mdlob mě probudí pohyb. Hlas. Netrvá dlouho než si uvědomím, že se mě někdo snaží probrat. Otevřu oči a mžourám, trochu, jelikož jsem se sotva probudil. Snažím se uvědomit situaci. Byl to jen sen, nebo ne? Vyděšeně se rozhlédnu. Snažím se najít důkaz, že to není pravda,avšak uvidím tělo mé matky. "Tys ji zabil!" Hlas mého otce, jenž klečel vedle mne byl naštvaný, rozzuřený. Bál jsem se, co bude následovat.. "Ty hajzlíku majlej! Co sis myslel? Že ti to projde???" Vykřikne na mě znova. Nejsem schopný slov. Jsem v šoku. Ted si nejsem jistý ničím. Škubnutí lotku se silným stiskem otce, mě vytáhne prudce na nohy. Přinutí mě se podívat na tu mrtvolu. Chytne mě pod bradou a dívá se mi do očí.
"Ty šmejde...." Začně.
"Tati...." Přeruším ho já, měl jsem dost křivé obviněný, i když jsem si nebyl jistý, jestli nemá pravdu.
"Co? Ty se opovažuješ promluvit?!!" Chytne mě pod krkem. Dusím se, ale nesmím se nechat. Popadnu ho za loket a nechtěně mu ho jedním lehkým rthnutím zlomím. Prudce mě pustí a sesune se na kolena.
"Vydíte to?" Zaběduje na své dva kamarádičky a sykne. Opravdu jsem mu zlomil ruku? Ale jak? "Jen ho zpustím z očí zabije mi ženu...." Div se nerozbrečí, už mi věnuje silnou facku na tvář. POté co se svezu na kolena mi ještě vynadá a nakonec se mě zřekne.
"Už nejsi můj syn....." Tohle mi řekl, než i s ostatními zmizel ve vesnici.
Od této chvíle jsem byl nucen protloukat se životem sám. Žít v lese. Orientovávat se podle hvězd....
Bohové chtějí pomoc?
V lese jsem žil spolu s lesními zvířaty až do 7 let, bylo to těžké období, ale i pesto jsem za to rád, jelikož bych bez toho nepotkal ostatní.
Ten den si pamatuji moc dobře, jako by to bylo včera. Procházejíc lesem jsem se rozhlížel kolem, když v tom se přede mnou zjevila jakása postava s okřídlenými boty a hlemou. Ještě jsem bohy tak moc neznal.
"Ahoj Nicku, já Jsem Hermes" Mile se na mne usměje, avšak stále netuším o koho jde. Podívá se na mě zmateně a dostanu od něj menší kázání o bozích. Sand už to chápu lépe. Když mi položí nabídku, nemohu ji přece odmítnout. Nadšeně prohodím. "Jasně!" Náhle bůh zmizí a já zamířím tam, kam mi nakázal jít. Do Santa Moniky.
Památka na celý život
Dorazil jsem tedy do města Santa Monica ve státe Kalifornie. Byla to docela zdlouhavá cesta. Po několika rozhovorech s místními vesničany, jsem se ubytoval v jednom starém strouchnivěle dřevěném domě. Není to asi nejlepší nápad, avšak já nepotřeboval přepych. Rozhodl jsem se že si po tak dlouhé cestě odpočinu. Nuže, ulehnu na postel, zavřu oči a poddám e příjemnému spánku. Zrovna se mi zdá o mámě....Jak rád na ni vzpomínám.....
Plameny? Probleskne mi hlavou. Cítím i kouř. Prudce se posadím a vytřeštím oči. Ten dům, byl sice starý, ale nehořel! Nohy mě bolí. Necítím je. Naštěstí o přesto se mi povede na ně postavit a utéci. Mám popálené nohy až po kolena. Nejspíše se nezahojí úplně a zůstane mi po nich památka na celý život.....
Kde je kdo?
Stále pátrám po tom, jak splnit svůj úkol. Už od té doby co jsem poztkal Herma, uběhlo 5 let. Dost dlouhá doba, ale vypadá to, ajko že to nijaknespěchá. Kdysy mi řekl, že mám najít orákulum, a že ono mi vysvětlí zbytek. Nemám rád temné a prázdné uličky, avšak do téhle, kam mířím mě něco táhne.
Nakonec se dostanu do starého domu. Všude jsou různé trofe, pochybuji že jsou opravdové....i když...ten lev na mě mrkl.....Přestanu na to raději myslet a jen rychle projdu kolem vystavených exponátů. Konečně prázdná místnost. Vejdu dovnitř a zalije mě pocit strachu. Rozklepaným hlasem prohodím do vzduchu, jelikož moc nedoufám, že tu někdo je "Ha-haló? Je tu někdo?" Až ted jsem si všiml, té mumie ležící na slaměné posteli. Vypadá tak 2000 let stará......ONO....ono se to pohlo? Celé tělo se mi rozechvěje. Ta mumie se opravdu posadila. ZOzsvítily se jí oči bleděmodou barvou. Upře je na mě "Přistp blíž, mladý pane..." Pobídne mě a já se ostýchavě došourám až ke stolu. Posadím se na židly a vyděeeně na tu ženu koukám. Je oblečena do tmevého roucha a tvář ji zakrývá světle modrý závoj "Copak by jsi potřeboval Nicku?" Otáže se mě úplně směle, jako bych si tu domluvit schůzku "Ja-Jak znáte mé....." "Jsem věštkyně Nicku, a ty ví skoro vše..." Skočí mi do řeči a nakonec se přeci jen usměje "Pustíme se do toho.....zavři oči a zluboka s nadechni, ž budeme moci začít, otevři je...." Pokyne mi a já to splním. Zavřu oči a představuji si Rubíny. Jejic barvu, odvahu a sílu. Zhluboka se nadechnu a oči pomalu začnu otevírat. V tu ránu celou místnost pohltí bleděmodrý kouř, ve kterém vidím svojí matku, jak je u stromu, ale...když na mě promluvila, mluví jiným hlasem. Spíše mi hlas seděl k hlasu té staré paní. Moje máma řekne
"Polibkem osud zpečetí,
ohnivé jméno nosí,
smutek její prokletí,
o místo v podsvětí prosí.
Polibek vysvobození jest,
duši vezme si sebou,
Bez svolení nelze odejít je zvěst,
i s ní z temnoty vyjde nohou levou"
Poté, co jsem si vyslechl věštbu jsemjen zmateně koukal. Bud jsem tak mimo, nebo právě ta chatrč i s exponáty a věštkyní zmizely? Podle poslední věty, kterou mi řekla, mám jít na Long Island....
